Evoluce měnového systému

Evaluation of International Monetary System

Prvky měnových vztahů se objevily ještě v antickém světě ve formě směnek (dluhopisy), ale směna peněz se rozvíjela již ve středověké Evropě. Původně byl převod peněz se z jedné země do druhé uskutečňovat pomocí směnky, která vznikla v Italii ve dvanáctém století. V souvislosti s růstem zahraničního obchodu mezi zeměmi ve všech největších obchodních centrech Evropy byly výpočty provedeny podle směnek. Následně s nástupem národních měn (včetně kreditních karet) a potlačením komoditních peněz (zlato, stříbro), vznikla potřeba regulace mezinárodních měnových vztahů.

Světové měnové systémy:

První světový měnový systém byl sformován během pařížské konference v roce 1867, kde byl přijat standard zlaté mince. Zlato bylo považováno za jedninou formu světových peněz. Pro každou národní měnu byl zákonodárně zafixován zlatý obsah,tj. zlatou paritu. Banky vyměňovaly měnu na zlato. Každá země, která byla zařazena do tohoto systému, musela mít zlatou rezervu pro normální fungování národního měnového oběhu. Omezenost světových rezerv zlata předurčila nevyhnutelnou krizi, která vypukla během první světové války. Banky přestaly vyměňovat bankovky za zlato a zvýšily emisi měn na pokrytí vojenských výdajů.

Druhý světový měnový systém byl sformován v roce 1922 na Janovské mezinárodní ekonomické konferenci. Systém byl založen na základě zlatého standardu. Kromě zlata jako mezinárodní platební a rezervní fond fungovaly také některé národní měny (libra šterlinků a US dolar). Zlata parita byla také zachována.

Standard zlaté devizy nefungoval dlouho. Systém byl prakticky zničen během celosvětové krize v třicátých letech. Velká Británie zrušila zlatý standard v roce 1931 a Spojené státy - v roce 1933. Došlo k devalvaci základních měn zemí Janovské dohody. Na začátku druhé světové války neexistovala žádná měna se stabilním kurzem.

Třetí světový měnový systém ve formě statutu Mezinárodního měnového fondu byl právně sformován na Brettonwoodské konferenci v roce 1944. Americký dolar byl uznán jako mezinárodní měna pro vypořádání a další měny byly vázány na dolar. Poválečné nesporné ekonomické vedení Spojených států a ohromné rezervy zlata zajistily stabilní kurz US dolaru. Cena zlata byla zafixována na 35 dolarů za trojskou unci. Členské země dohody mohly při potřebě devalvovat či revalvovat svou měnu. Tudíž, byly založeny Světová banka a Mezinárodní měnový fond, s jejichž pomocí země mohly vzájemně pomáhat s penězi.
Krize brettonwoodského systému vypukla paralelně se světovou cyklickou krizí, zahrnující ekonomiku západních zemí v roce 1967. Hlavními příčinami krize systému bylo zrychlení inflace, nestabilita platebních bilancí západních zemí, stejně jako přebytek dolarů na trhu, kterými Spojené státy kryly schodek své platební bilance. Prudce snížené rezervy vedly k tomu, že země nemohly zajistit konverzi zahraničních dolarů na zlato za předem zafixovanou cenu. Brzy se Spojené státy vzdaly svých dříve přijatých mezinárodních závazků ohledně zlatého zabezpečení dolaru.

Čtvrtý světový měnový systém byl sformován dohodou členských zemí MMF v Kingstonu (Jamajka) v roce 1976. Hlavní principy systému bylo:

zrušení zlatého standardu a demonetizace zlata (centrálním bankám bylo povoleno nakoupit zlato jako běžnou komoditu za tržní ceny);
zavedení standardu SDR (zvlásštní práva čerpání), který byl použit jako světové peníze. SDR je umělý rezervní a platební prostředek, poskytovaný MMF;
uznání US dolaru, německého marku, libra šterlinků, japonského jenu, švýcarského franku a francouzského franku jako rezervní měny (od roku 2001 jen US dolar, euro, japonský jen a liber šterlinků);
stanovení režimu volně plovoucích měnových kurzů a povolení jednotlivým státům samostatně stanovit svůj vlastní režim měnového kurzu.

Tudíž, světový měnový systém, založený především na US dolaru a euru, je závislá na měnové politice Spojených států a zemí EU. Kurzovní kolísání národních měn vůči US dolaru negativně ovlivňuje ekonomiku mnoha zemí.